Poezie

Židovské blues

8. ledna 2018 v 12:20 | Rebeka
Všude jsem slyšel nadávky
Kvůli svému původu, všude jen nadávky
Že prý my jsme bohatí a jiní žijou na dávky

Nejdřív nás zavřeli do gheta
Do toho smradlavého gheta
Kde jsme měli trávit svá nejlepší léta

Ale to pro ně nebylo dost
Nakonec to pro ně nebylo dost
A udělali si jinak radost

Moje hvězda

27. prosince 2017 v 12:33 | Rebeka
Jsi žlutá jak pampeliška
Jindy modrá jako maceška
Záříš silně jako slunce
Jindy jak měsíc slabounce
Co jsi zač?

Můžeš být všude, dole i nahoře
Na zdi, na oblečení, na menoře
A přitom nejsi k nalezení
Co je tohle za kouzlení?
Kde jsi schovaná?

Bez tebe nejsem nic
S tebou cítím se být víc
Chci udělat gesto
Kde jsi, moje hvězdo?
Hvězdo Davidova

Osvětim II (báseň)

27. listopadu 2017 v 18:20 | Rebeka
Život z nás pomalu prchá
Když naším strašákem je sprcha
A naší spásou věci mrtvých
A to starých i mladých
Oni se už zimou netřesou
A hlad v sobě nenesou
Co ale zbývá nám?
Nevím, co dělat mám
Totiž práce je vždy dost
Jak ale znovu cítit radost?

Konec (báseň)

17. listopadu 2017 v 10:54 | Rebeka
Co to slyší uši mé?
Není mi to příjemné.
Slyším žvásty, všude žvásty
A pak to na mne dolehne.

Naposled sleduji svítání,
Slunce mám jako na dlani...
A pak mi to dochází:
Prý tu už nejsme vítáni.

Jak to může dopadnout?
Musí vás to napadnout.
Každý život jednou skončí,
Ale kdo smí rozhodnout?

Osvětim (báseň)

12. listopadu 2017 v 12:25 | Rebeka
A tak tu sedím, jsem tu sama
Venku prší, je tma, končí Šabat
A tak tu sedím obklopena lidmi
Cítím se sama víc než kdy jindy

Už nemůžu vstát, neudělám krok
Nevím, který je den, měsíc a rok
Už nemůžu vstát a tak tu jen sedím
Vlastně už nerozeznám, zda sním či bdím

Klepu se celá, to asi zimnice
Myšlenky na popel mých blízkých v rybníce
Klepu se celá, už nechci hrát
Konec hry, vysvobozením je ostnatý drát.

Stín za oknem

10. října 2017 v 18:13 | Rebeka
Někdy zhruba před sto lety
Vznikla ta děsivá myšlenka,
Že si nejsme všichni rovni,
Totiž teorie nadčlověka.

Modrooká dívka
A k tomu blond vlasy,
To je prý ten základ
Této nadřazené rasy.

Vůle žít, podzim

5. října 2017 v 13:44 | Rebeka
Je tady podzim, to zvláštní období,
Kdy se všichni svým myšlenkám podrobí.
Naše temná minulost nás tíží,
Ale přítomnost a budoucnost nutí žít.

Na podzim všechno ztrácí svou barvu,
A tak slabší povahy sedávají u baru.
Protivný vítr oškubává ubohé stromy,
Ale oni tomu nezabrání. Můžeme my?

Ne. Ale můžeme tančit mezi listy
A zapomenout na všechny potížisty.
A když se hladina vody ve větru houpá,
Já jsem šťastná a má vůle žít stoupá.
 
 

Reklama