Téma týdne

Životní cíl

3. července 2018 v 22:49 | Rebeka
Nakonec, proč si trochu nezafilosofovat, když už se tu přes měsíc neobjevila ani čárka...

Životní cíl, to je vlastně zajímavá teorie. Jistě každý z nás máme nějaký ten cíl, nebo alespoň sen, který byhom chtěli, aby stal reálným. Někteří z nás sní o skvělé prácí, někteří o cestování, no a ti nejmenší třeba o domácím mazlíčkovi. Ale o čem vlastně sním já?

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou a dostaly jsme se do takového zvláštního tématu. Trochu jsme diskutovaly komunismus a protože já jsem poněkud levicově smýšlející člověk, tak byla naše debata celkem zajímavá. Až mi nakonec kamarádka položila otázku, jak si vlastně představuju svobodu. A to mi nasadilo brouka do hlavy. Nojo, co je to vlastě svoboda?

Bombardování (TT)

20. dubna 2018 v 13:22 | Rebeka
Když zavřu oči, zase to cítím. Ten strach, tu bezmoc. Prosím, už nikdy tohle nechci zažít... Ani ve snu.

Byla jsem v Izraeli a s několika kamarády jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Jeli jsme autem, já seděla vepředu vedle řidiče a za námi seděly dvě moje kamarádky.
Najednou jsem si všimla, že poznávací značky u aut, které míjíme, vypadají jinak. To přece... Ale ano, jsou palestinské! Je to celkem risk, s izraelským autem jet do Palestiny. Slyšela jsem o případech, kdy Palestinci napadli nějaké turisty jen proto, že byli v autě s izraelskou poznávací značkou. Nakláním se dozadu a šeptám kamarádce: ,,Bojím se!"
,,Já také," odpovídá mi. Přesto na sobě nedáváme nic znát, nakonec, může to být zajímavé, vidět, jak život vypadá na druhé straně.

Život ve vzpomínkách

16. března 2018 v 14:05 | Rebeka
Právě jsem se po několika týdnech neaktivity rozhodla, že se potřebuji vypsat. A téma "život ve vzpomínkách" vlastně krásně vystihuje to, o čem chci mluvit. Je to až jakási podivná náhoda, osud, jako by mi něco říkalo "ano, tohle si nesmíš nechat pro sebe". Nenechám tedy.

Jelikož tohle bude jakási úvaha, monolog, kde budu uvažot nad tím, jak se současnost dívá na minulost, dovolte mi začít otázkou.

Měli bychom žít ve vzpomínkách?

Neztrácet naději

30. ledna 2018 v 18:46 | Rebeka
Neztrácet naději. To je skutečně krásné téma. Navíc právě teď po volách, kdy je svět, tedy aspoň ten náš malý český, rozdělený na dvě poloviny. I když ještě nemám věk na to, abych mohla volit, mám věk na to, abych si o věci mohla udělat svůj názor. To, jestli bude jednou z pohledu historie správný nebo špatný, to ukáže až čas. Ale právě teď věřím, že můj názor je správný. (Jinak bych ho samozřejmě neměla).

Ne každý je spokojen s tím, jak vypadá, ale každý je spokojen s tím, jak myslí.

Bojím se...

24. ledna 2018 v 16:26 | Rebeka
Sice je mi jen čtrnáct, ale už také pamatuji kde co. Pamatuji si, jak jsem před dvouma (a kousek) rokama sledovala zprávy, kde mluvili o tom hrozném útoku ve Francii. A od té doby? Několik dalších. Nezapomenutelný je i ten Konvičkův výstup v Praze, kde jsem si chvilku myslela, že je to skutečné a měla i strach.

Humor na hraně

7. prosince 2017 v 16:09 | Rebeka
Často slýchám od svých Židovských kamarádů, že můj humor je někdy dost na hraně s antisemitismem. V podstatě každý vtip o Židech, kde se jedná o peníze je tak trochu antisemitistický. Ale já si to tak neberu, já mám tu hranici trochu jinde. Mě třeba hrozně vadí vtipy o nebo i jenom narážky na koncentrační tábory. Právě dnes jsem slyšela spolužáky se bavit víš, kde je největší koncentrace Židů? V ovzduší! Já už takovéhle "vtipy" nekomentuji, ale dost se mě dotýkají. Víte co? Říkejte si takové vtipy, když se vám líbí, ale ne v přítomnosti Židů. Téměř každý z nás měl někoho v koncentráku a tohle je prostě přes čáru.
Ono je také rozdíl, jestli si děláme srandu sami ze sebe nebo jestli si dělá někdo srandu z nás. Třeba ty vtipy o penězích, ty jsou často od lidí, kteří si dělají srandu z nás. Jenže já to prostě beru jako srandu a vtip vyprávím dál.

Chci být víc než...

30. listopadu 2017 v 14:03 | Rebeka
Někdy si opravdu přeju být víc než jen "ta Židovka". Jako bychom byli stále něco podřazeného, jako kdyby moje etnická skupina byla ukazovací zájmeno. Ta Židovka má určitě úkol z matiky, ona ti ho dá opsat. Slyším v lavici za mnou a chvíli na to Hele, Židovko, dej mi opsat úkol z matiky, dam ti za to bura! Ale to už se ozývá třídní vtipálek Je to Židovka, ty bude chcít aspoň stovku! V takové chvíli mám pocit, že tu komunismus a jeho myšlenka rovnosti nezanechal žádné stopy. Co si budeme povídat, nacismus a komunismus tady v Česku, to bylo z bláta do louže, přesto druhý jmenovaný má aspoň hezkou myšlenku, která není založená na vyvražďování. Ale o tom tenhle článek bát nemá.

Jsem si téměř jistá, že tohle se neděje jenom mě, ale každému, kdo nějak "nezapadá" do české společnosti. A to je v podstatě každý, kdo je jiné národnosti, jiného náboženství nebo někdo, kdo je součástí nějaké jiné menšiny, ať už jsme to my, Židé nebo třeba Romové a Vietnamci.

A mě tohleto celkem vadí, vždyť my nejsme jiní, nejsme nic míň než ostatní. Tak proč by si na nás ostatní měli takhle ukazovat?

Já věřím, že bychom si všichni měli být rovni.

Ale nejsme.

Boj

30. října 2017 v 16:23 | Rebeka
Vlastně je to dost smutné, ale boj byl vždycky naší součástí. Někdy v dobrém slova smyslu (boj za lidská práva) a někdy zase v záporném (boj o moc, o majetek). Boj nás doprovází už od Adama a Evy. Kain, jejich syn zabil Ábela, jejich druhorozeného. Když potom "trochu" přeskočím k Jákobovi, ten měl 12 synů. Prnvích deset se rozhodlo zbavit se toho nejmladšího, tedy Josefa. (Dvanáctý syn Benjamín ještě nebyl narozený). Hodili Josefa do cisterny a potom prodali do Egypta.

Mám tě ráda, ale...

17. října 2017 v 15:54 | Rebeka
Ty moje krásná Česká republiko. Ano, i ty máš mouchy. Jedna velká moucha nám bzučí na Hradě a ve sněmovně máme dokonce Můru. Bohužel to jsou vzácné druhy, takže je chrání jakási imunita a my je nemůžeme jen tak rozplácnout a vyhodit z okna, jako se to už stalo v letech 1419 a 1618.

Jak se tedy můžeme této nepříjemné havěti zbavit?

Den, kdy jsem ochutnala hamburger

1. října 2017 v 15:55 | Rebeka
Ano, i tohle může pro někoho být temná minulost. Minulost, kdy jsem měla dost toho košer jídla. Chtěla jsem vědět, jak chutná to, co je zakázané. Proč, jak je možné, že všichni moji kamarádi jedí vepřové, nikoho nezajímá, jestli zrovna míchá maso a mléčný výrobek, nikoho nezajámá, jakým způsobem bylo to zvíře poraženo a kde bylo vařeno. Ano, kde. Protože podle kašrutu (pravidla toho, co je košer) se nesmí masitá a mléčná jídla vařit ve stejném hrnci.

A tak nastal den, kdy jsem šla s kamarádkami do "mekáče". Rodiče o tom samozřejmě nevěděli, nikdy by mě tam nepustili. No, ale já jsem tam šla. Kamarádky si daly nějaký hamburger, kde bylo kuřecí maso a sýr. To maso s největší pravděpodoností nebylo košer samo o sobě, ale jestě v tom byl navíc sýr. Takže v přítomnosti rodičů bych to nikdy nesnědla. Ale několik faktorů sehrálo roli v tom, že jsem nakonec ochutnala.
 
 

Reklama